Doba epidemie je dobou blízkosti smrti. Bereme tuto dobu vážně, někdo se bojí, někdo má strach, nic nechceme podcenit… Smrt je nám blízko, dotýká se nás, většinou nepřímo… Smrt nás víc než kdy jindy děsí. Cítíme se bezmocní, i když nepatříme třeba k té nejrizikovější věkové skupině… Zkrátka nikdo nemá jistotu, že až pandemie skončí, že tady budeme…
Když jsem včera využil roušku jako nástroj, která zahaluje naši tvář. Tak dnes nám Izaiáš připomíná, že Služebník nebudeme mít podobu, nebudeme mít tvář, je podoben ne tvoru, lidé si zakrývají tvář, aby ho neviděli… Všechny tyto slovní obraty vedou člověka k zamyšlení o destrukci o konečném zničení člověka, kterým je smrt. Než se tak stane, nesmíme zapomenout na milosrdný skutek Veroniky, která podává roušku, do které se otiskne tvář Krista, tak jak to uchovává posvátná tradice… Jakoby na památku toho, který dává život…
Jsou nám v této době předkládána smutná čísla, kdy v důsledku nakažení koronavirem zemřelo už 100.000 lidí ve světě. Čísla jsou děsivá. Ale nemělo by nás stejně děsit, že v důsledku hladu denně umírá 8.000 dětí? Nebo že, se nikdy nenarodí 48.000.000 dětí na celém světě během jednoho roku? Myslím, že každá smrt by nás měla děsit. A my máme někdy možnost smrt spravedlivě oddálit – dát léky, dát chléb anebo dokonce umožnit novému životu se narodit… ne nechci situaci a čísla úmrtí koronavirem znevažovat, ale je třeba bojovat za každý život…
Bůh bojuje za každý život a žádný mu není lhostejný. Hřích přinesl nejen duchovní smrt, ale i fyzickou. Boží Syn přináší ve smrti na kříži zvláštní výměnu on dává ve smrti svůj život fyzický, abychom měli po smrti duchovní (smrt nám vezme tělo, ale nevezme duši a jednou dokonce budou oživena naše fyzická těla). Jeho krev se prolévá za všechny nejen za některé. Pro Boha má každý člověk nesmírnou cenu a on platí nesmírnou daň, je schopen dát do rukou svého syna, kde utrpení a smrt vezme jeho syna naprosto jeho podobu…
Žijeme v době, kdy nějak víc se mluví o smrti a mluví se o ní s větší vážností. Možná jsme na ni trochu zapomněli, že ještě není třeba o smrti přemýšlet. Egoismus, spokojenost, zajištěnost nás mohla mylně ujišťovat, že se mě to netýká… Týká a bohužel každého z nás.
Kristus však umírá se sedmi slovy na kříži, které jsou mimořádnými svědky jeho lásky k Otci i k lidem. Jen několik jeho blízkých zůstává v bolesti pod křížem. Maria však nezoufá, věří, že Bůh má jistě svůj plán, který tu lásku jejího syna i Božího Syna, nemůže nechat zničit smrtí…
Láska Krista smrt přemohla a její odkaz je nedozírný. Můžeme doufat, že i v našem životě zvítězí láska, Boží láska a smrt si nás nikoho nemůže nechat ve své moci na věky…